Rubrika: Cestování

Patřím k takové té skupinÄ› lidí, kteří moc rádi cestují do teplých krajin. Moje rodina mi říká, že jsem jako stÄ›hovavý pták. Takový stÄ›hovavý pták, který právÄ› cestuje do teplých krajin. Jenomže já za tohle jednoduÅ¡e nemohu. JednoduÅ¡e mám ráda teplo, nemám ráda zimní období a vždycky, když je zimní období, tak jsem ráda, že s partnerem jezdíme na Kanárské ostrovy, a to vždycky tÅ™eba tak na tÅ™i anebo na ÄtyÅ™i týdny, abychom si užili teplíÄka. Mám ráda teplo, také se ráda opaluji anebo mám ráda studené alkoholické drinky nÄ›kde ve vířivé vanÄ› venku pÅ™ed hotelem anebo nÄ›kde na balkonÄ›. Tohle bych si tÅ™eba v lednu nemohla vůbec u nás doma dovolit, ale když jsem na Kanárských ostrovech, tak ano.

A řeknu vám, že cestování je opravdu moje nejvÄ›tší záliba. Zálibu a lásku k cestování jsem objevila asi v osmnácti letech, kdy jsme s partnerem zaÄali cestovat. Procestovali jsme Turecko a také Egypt. A právÄ› v té dobÄ› jsem si uvÄ›domila, že cestování je opravdu perfektní. PÅ™edtím jsem totiž jeÅ¡tÄ› vůbec necestovala, takže pro mÄ› to byla úplná novinka. Když jsem mohla cestovat, bylo to opravdu vzruÅ¡ující a já jsem si Å™ekla, že s cestováním nechci opravdu nikdy pÅ™estat, vážnÄ› mÄ› to lákalo a také uklidňovalo a byla jsem ráda, že se vlastnÄ› mohu dále vzdÄ›lávat a poznávat novou kulturu a nová místa naší zemÄ›. Partnerovi jsem také Å™ekla, že bych chtÄ›la na Kanárských ostrovech žít.

Anebo alespoň vždycky v zimě tři měsíce být na Kanárských ostrovech. Je to skvělé, protože můj partner tam kdysi šest let pracoval. Má tam opravdu dobré známé a je skvělé, že vždycky může bydlet u známých. Anebo také partner řekl, že kdybychom opravdu měli zájem bydlet na Kanárských ostrovech, že tam klidně může pracovat a že si tam potom také klidně můžeme koupit malý dům a nebo nějaký malý byt, to prý už bude záležet jenom na našem rozhodnutí. A potom by to dopadlo tak, že bychom cestovali do České republiky. 

Kdyby mi někdo za let socialismu řekl, že pro mě jednoho dne zcela otevřou západní hranice, a navíc mi většina zemí zruší třeba i vízovou povinnost a sehnat libovolné konvertibilní peníze bude otázkou pár minut v některé ze směnáren, měl bych ho za blázna.

Ale stalo se tak. A najednou jsem se už nemusel dívat jenom z české strany na rakouské či západoněmecké pohraniční hory, najednou jsem mohl vyrazit i za tyto. A to i hodně daleko za tyto.

Kdyby mi pak někdo v této době trvající hodně dlouhou řadu let řekl, že přijdou doby, kdy bude možnost vycestovat za tyto hranice zase spojená se spoustou zařizování, respektive tu budou opět i zákazy cestování, nevěřil bych mu. Takový zvrat k něčemu podobnému totalitě se nezdál být ani minimálně pravděpodobný.

A přesto se tak stalo. A já jsem stejně jako mnozí našinci nejednou nemohl nejen do zahraničí, ale třeba ani do sousedního okresu. Totiž pardon – když jsem tak pracoval nebo jel k lékaři, do sousedního okresu jsem mohl. S čestným prohlášením a po prověření jeho opodstatněnosti.

Kdyby mi v té době někdo řekl, že se to významně změní, doufal bych v to, že má pravdu, ale až tak moc bych mu nevěřil. Ale opět se tak stalo. A tak v tuto chvíli zase cestovat můžeme. A to vesměs s minimem omezení.

A věřím, že to tentokrát snad vydrží. A že mi bude stačit onen avízovaný PCR test k tomu, abych se zase po třech letech dostal do Jižní Afriky. Kam jsem nejdřív nesměl, pak směl, pak zase nesměl a teď smím, jakkoliv mi to ministerští páni rozmlouvají.

Věřím, že letos už se dočkám. Věřím, že zase nikdo neotočí kormidlo dějin zpět a nebude shledáno, že je někde jakási mutace, a tak mě zavřou doma.

Protože to by vážně nebylo normální. Aby různí utečenci korzovali svobodně Evropou a já zase musel sedět doma. Protože není cestování za zábavou pro život nezbytné, a tak ho lze lidem zakázat.

Třeboňská pánev právem patří k našim nejzajímavějším přírodním bohatstvím, jejichž kouzla lákají každoročně tisíce návštěvníků. Vyznačuje se jistými specifiky, která nikde na světě neexistují. Pojďme si je v krátkosti vyjmenovat:

Hustá síť umělých stok – V šestnáctém století patřilo Třeboňsko Rožmberkům a ti na svém panství zaměstnávali rybníkáře Štěpánka Netolického a Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan. Rybníkáři tu začali budovat velmi hustou síť napájecích stok, které odváděly říční vodu z řeky Lužnice a zásobovaly vodou nově vznikající rybníky. Stoky jsou dnes částečně zarostlé a staly se neodmyslitelnou součástí tamní krajiny.

Rybniční království – stěží byste našli jinde v Evropě tolik rybníků na relativně malé ploše, jako právě zde. Je to doslova rybniční království a v létě za slunečného počasí je tato krajina mimořádně zajímavá.

Řeka Lužnice – Lužnici znají především vodáci, ale i pěší turisté, kteří tu obdivují přírodní rezervaci horního toku s mnoha meandry a zalesněnými úseky. Nejzajímavější je Stará řeka – původní říční koryto, zarostlé pralesní vegetací, ovšem s velmi působivým písečným dnem. Jemný písek si tu vychutnáte zejména na bosá chodidla, a to nejen v samotné Lužnici, nýbrž i v přilehlých zatopených pískovnách, které jsou pozůstatkem po těžbě písku.

Vyšší vlhkost vzduchu – díky obrovské vodní ploše se tu odpařuje více vody, než v jiných částech republiky, a vyšší vlhkost je pro tamní krajinu skutečným požehnáním. Má pozitivní vliv na celkové klima Jižních Čech i sousedních oblastí Novohradských hor, Šumavy, Táborska, Českobudějovicka, Českokrumlovska a Českomoravské vrchoviny.

Historické památky – na Třeboňsku lze navštívit pamětihodnosti převážně z doby renesance, kdy tu vzkvétalo rybníkářství, namátkou můžeme jmenovat zámek Třeboň, Schwarzenberskou hrobku, stavidla hráze největšího rybníka v České republice s názvem Rožmberk, Rožmberskou baštu, vyhlídkovou věž radnice na Masarykově náměstí v Třeboni, zámek ve Stráži nad Nežárkou či zámek v Jindřichově Hradci.